Překlad krátkých historek ze života habsburského panovnického domu a zejména pak císaře Františka
Josefa I. jistě potěší každého Čecha, který má rád humor, bez ohledu na to,
zda je republikánem, či monarchistou. Publikace je bohatě ilustrována.
Bella gerant alii, tu felix Austria nube. Habsburkové věděli, jak dělat dobré
obchody. Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky.
Je jasné, že i nejvelkolepější svatební veselice je levnější než nejskromnější
bitva. Takže zatímco jiní vyráželi do bitev v bojových šicích, podpisovali
krví zbrocené smlouvy, hasili požáry ve zničených městech, ve Vídni se snažili
dosahovat vysokých cílů bez nabíjení kanonů. Zato se tu velmi podrobně studovaly
rodokmeny evropských panovnických dynastií. Cožpak se císařské dcerunky málo
přičiňovaly, aby pro svou vlast získávaly v manželských ložnicích větší lesk
a slávu, než to dokázali ti nejodvážnější vůdcové na bitevních polích?
Takže František Josef I., uzavírající svou dynastii, byl nejen
rakouským císařem. Byl také králem Uher a Čech, Lombardie a Benátska, Dalmácie,
Chorvatska, Slavonie, Ilýrie, Haliče, Vladiměřska a Jeruzaléma. Byl to také
velkovévoda Toskánska, Krakova a velkokníže Sedmihradska. Vévoda Štýrska,
Korutanska, Krajiny, Bukoviny, Parmy, Modeny, Piacenzy, Těšína, Zátorska,
Osvětimi, Horního a Dolního Slezska. Markrabě moravský i knížecí hrabě Tyrolska
a Koburgu.
Četnost titulů však vůbec neubírala vrásek z čela Nejmilostivějšího
Pána. Obchody šly čím dál hůř. K posilování vládnoucího rodu již nestačila
znalost aritmetiky manželských kariérních postupů. Habsburkové pomalu, ale
nezvratně odcházeli z historické scény. Hlavní herec tohoto představení hrál
svou roli skvěle. Vstával denně ve 3.30 ráno, příkladně pil kravské mléko,
vytrvale pracoval za psacím stolem prvního úředníka, systematicky vyjížděl
na inspekční cesty do nejodlehlejších končin svého impéria, aby tam dohlédl
na místní hospodaření, pravidelně pracovně navštěvoval své korunované, čím
dál sebejistější bratrance, s nadšením execíroval své vojsko, pozorně naslouchal
hlasům z různých stavů a všech jemu podléhajících národů.
A přesto rakouská hvězda hasla. U konce svého zářného období stačila
však ještě Vídeň dát světu originální plody civilizace a kultury, které snad
nemohly nikde jinde vzniknout než právě zde: kouzelné valčíky a psychoanalýzu,
dámské orchestry a nejslavnější dorty, květnatou secesi a majestátní fiakry,
nové hudební směry a praktické kanalizační mříže, pečená kuřata a líbání dámských
rukou. Všechno, čím zářila podunajská metropole, se dělo s vědomím a souhlasem
Jeho Veličenstva. Pod povzbudivým pohledem tohoto mocnáře se sobě navzájem
čím dál víc podobaly Lvov a Budapešť, Stanislavov a Linec, Přemyšl a Terst,
Nowy Sącz a Štýrský Hradec, Tarnov a Záhřeb, Krakov a Praha.
František Josef zemřel roku 1916. Kdykoli si na něj vzpomeneme, začneme
být trochu sentimentální. Snad proto, že díky němu se devatenácté století
prodloužilo o šestnáct let.
Mieczysław Czuma
Před lety zaklepal na redakční dveře týdeníku Svět v obrazech polský novinář Leszek
Mazan (1942) z Krakova. Pochválil secesní místnost s výhledem na Staroměstské
náměstí a na Pařížskou ulici a také časopis, který se mu svým obsahem velmi
zamlouval. Poznamenal, že každý správný týdeník musí mít vždycky místo pro
nekrofilní příběh a pro město, ve kterém žijeme.
S Leszkem Mazanem jsme si padli rázem do oka.
Sotva se objevil, zasvítilo na mne jeho velké lesklé čelo a kulatá tvář.
Měl a má podnes velký smysl pro humor a obdivuhodné znalosti o vynikajícím
českém a světovém spisovateli Jaroslavu Haškovi i o jeho hlavním hrdinovi Josefu Švejkovi.
Sám natrvalo zdědil po svém dědečkovi Janu Wedrychowském sympatie k nebožtíkovi
- rakousko-uherskému mocnářství a k osobě Františka Josefa I. Dědeček jako
frajtr na manévrech pod Jaslem vytáhl z bláta kočár arcivévody Karla. Nakazil
svého vnuka nadšením pro českého Švejka, stejně jako svými veselými a nesčetnými
příhodami o stařičkém mocnáři i o následníkovi trůnu. Vtiskl mu zájem o monarchii.
Leszku Mazanovi to zůstalo na celý život.
Po studiích na Jagellonské univerzitě v Krakově působil v polských denících,
v týdeníku Przekrój, v televizi, v polském rozhlasu, v Praze poznal řemeslo
agenturního zpravodaje Polské tiskové kanceláře.
Je po desetiletí všeobecně známou polskou osobností s hýřícími tvůrčími
nápady, spisovatelem, publicistou, vypravěčem, autorem více než deseti knih
o Krakovu i o Praze a televizních pořadů.
Je zakladatelem a čelným představitelem Polské strany plešatých.
Spolu se svou ženou Barbarou a s třemi dcerami, jejich nakladatelstvím
Anabasis, tvoří klan velkých přátel České republiky. Šíří její dobrou pověst
po celém širém světě.
Z doslovu Zdeňka Hrabici